Rozhovor s Martou Martinovou

Vojta Lukavec: S Martou jsme se před lety potkali při jedné z akcí Ukliďme Česko s partou nymburských Pirátů. Jako novinářku ji vždycky zajímalo, jaký je stav našeho kraje, ale hlavně jak ho jde změnit k lepšímu. Co ji přivedlo k rozhodnutí kandidovat do Senátu?

Která témata považuješ aktuálně za nejzásadnější?

Energetickou krizi, výši mezd a přetíženost pečujících institucí. Nejsou to problémy, které vznikly přes noc, s propuknutím pandemie nebo napadením Ukrajiny. Víme o nich dlouho, jen se jejich řešení odkládalo a doufalo se, že to tak ještě nějakou dobu vydrží. Lidé u nás, co se týče důstojné výše mzdy, upadli do stavu, který nejlépe vystihuje věta: „Buď rád, že máš aspoň něco.“ V devadesátých letech se říkalo, utáhněme si na chvíli opasky, a pak Západ doženeme. Po třiceti letech se s tím už ani nepočítá. To je přece špatně – copak je kvalita naší práce horší? Jak je možné, že máme na živobytí nesrovnatelně vyšší náklady v poměru k tomu, co si vyděláme, než ve většině Evropské unie? A rekordní inflace tuhle situaci zase jen zhorší. Tomu je třeba zabránit.

Proč považuješ za důležité otázky životního prostředí?

Naše krajina je obrovská devíza a mohla by nám být oporou v tom, co nás v budoucnu čeká. To ona nám může pomoci zajistit soběstačnost v produkci energie i potravin, být místem, kde nás bude těšit trávit čas. Jen si konečně sama zaslouží odpovídající péči.

A tohle můžeš v Senátu změnit?

Senát bývá považován za zbytečnou a drahou instituci, ale je to skutečná pojistka naší demokracie. Připomínkování toho, co překládají poslanci, může vypadat jako nějaké příštipkaření, ale má reálně velkou váhu – Senát jako z principu politicky stabilnější orgán dává možnost si opravdu rozmyslet, jestli chceme nebo potřebujeme to, co poslanci navrhují. V minulosti například zabránil nadbytečnému nákupu gripenů za šedesát miliard korun, čímž si svou existenci zaplatil na desítky let dopředu. Takže ano, jde to.

Proč si myslíš, že bys roli senátorky a političky zvládla?

Za svůj život jsem vystřídala mnoho profesí – přednášela jsem na vysoké škole, byla jsem redaktorkou vědeckého nakladatelství, finanční manažerkou i ředitelkou, servírkou nebo skladnicí. Především ale celý život pracuju s daty a informacemi – umím fakta nejen zjišťovat, ale i ověřovat. Bez nadsázky: umím číst mezi řádky. To je podle mě velmi dobrý předpoklad pro práci senátorky.

Takže další žena do vysoké politiky?

Aktuálně je v jednaosmdesátičlenném Senátu jen dvanáct žen, a je tedy třeba to napravit. Za jičínský obvod jsem teprve třetí kandidující ženou od prvních senátních voleb. Senát téměř bez žen znamená, že o značnou část přístupů a témat v diskusi přicházíme. Současně bych chtěla, aby z lidí vyprchala skepse, že sami nic nezměníme. Vždyť si to myslí skoro každý. Není v tom pak skrytá síla? Ráda bych, aby politika zase zajímala všechny. I když se jí snažíme třeba z dobrých důvodů vyhýbat, její dopady ovlivňují náš každodenní život. Všichni se v politice pohybujeme, ať už jako voliči nebo aktivní občané. Děláme rozhodnutí, která ovlivňují ostatní – i to je přece politika.

A nebojíš se toho?

Je pravda, že kandidatura s sebou přináší mnoho úskalí. Chce to bezpochyby zkušenosti a schopnosti, ale v nemenší míře oporu rodiny a přátel i finanční zázemí. Sama mám v tomto ohledu štěstí – jenže takové štěstí zahrnuje vždycky spoustu okolností, které člověk nemusí mít úplně ve své moci. V Senátu potřebujeme víc lidí, kteří tuší, jaké to je žít z průměrné či ještě nižší mzdy, co trápí zaměstnance, kteří bydlí na venkově – a zároveň lidí, kteří tohle dokážou v Praze vysvětlit.