Málo peněz i lidí

Sociální služby v oblasti duševního zdraví jsou trvale podhodnocenou sférou, přestože o jejich důležitosti pro společnost málokdo pochybuje. Konkrétní nedostatky systému popisuje Tereza Palánová, ředitelka Domova Mladá a gestorka projektu Kvalita péče na Ministerstvu zdravotnictví ČR.

Kde vnímáte největší mezery ve státní péči o mentálně hendikepované občany?

Jedním z hlavních problémů je kontinuální nedostatek finančních prostředků, které jsou v České republice do sociálních služeb a potažmo celého sociálního systému alokovány. Služby jsou tak poskytovány často v materiálních a technických podmínkách, které naprosto neodpovídají představě normálního domova. Potýkáme se také s nedostatečným množstvím personálu, zaměstnankyně a zaměstnanci jsou přetíženi, a samotné služby jsou navíc jen v několika málo desítkách případů v republice nabízeny v prostředí, které skutečně umožňuje vznik přirozené komunity. Lidé se zdravotním postižením jsou naopak často nuceni žít ve velkokapacitních ústavech, kde je i přes největší snahu personálu obtížné navodit pocit domácího prostředí, například v bývalých zámcích.

Dostává se samotným pracovníkům a pracovnicím v oblasti pomáhajících profesí alespoň odpovídající opory?

Samotná velmi těžká práce není nijak výrazně dobře finančně ohodnocena. K tomuto přistupuje navíc častý syndrom vyhoření, ke kterému vede konfrontace s lidským utrpením a pracovní přetížení. Pomoci by mohla podpora stále ještě ne dost rozšířené individuální a skupinové supervize, posílení počtu pracovníků či zavedení preventivních programů. Pandemie odhalila i slabiny psychiatrické péče, lidé, kteří potřebují akutně pomoci, na vyšetření čekají i měsíce. A co teprve děti? U dětí je situace ještě mnohem horší než s dospělými. Dětských psychiatrů je v České republice extrémní nedostatek a rodiny jsou mnohdy nuceny čekat měsíce než se jim podaří získat odbornou pomoc. Nezbytným řešením je mnohem více podporovat lékaře při získání atestace dětské psychiatrie.

Jak by tedy ideálně měla změna vypadat?

Jenom více peněz nestačí. Mělo by dojít k individualizaci péče na základě reálných potřeb pacienta, nastavení prevence, která prakticky chybí. Kvalita péče by měla být legislativně ukotvena a státem kontrolována a lidé se zkušeností s duševním onemocněním by měli být zapojováni do rozhodovacích procesů o podobě péče – protože právě jejich osobní zkušenost je pro správné fungování systému nedocenitelná.